Prvni kapitola
Kapitola 1.
Vraťme se do okamžiku, kdy Rexon zajmul Tritonovu rodinu a odvedl je do hlubin pekelných. Stáli zrovna před vysokou skálu do které vstoupili. Jeho rodina byla ukryta do jedné z temných a chladných prostor kde všude byla jenom vlhkost a docela brzy se Trijan nachladil. Když byli však uvězněni, vůbec nevěděli kde může být jejich Triton a tak si brzy dělali velké starosti zdali jim nemůže Rexon nějak ublížit nebo dokonce Tritonovi, jelikož je pro Rexona Triton velkým problémem. Tam kde se nacházel uvězněný Triton nebylo skoro nic. Všude kolem něho se rozléhalo ticho. Tam, kde ještě předtím viděl malé paprsky slunce, spatřil brzy temnou oblohu a bez jediné kapky deště. Jako by se snad Rexon na něco připravoval. Na něco velkého co mnělo brzy nastat, jenom ještě nevěděl co. Jelikož byl velmi slabý a vyčerpaný, nedokázal ani přemýšlet o tom, kde zrovna je a nebo kde je jeho rodina. Také si dělal hlavně velké starosti o svůj život. Vůbec nevěděl co s nima vlastně bude. Tím, že slunce pokaždé zakryl černý mrak, nevěděl v daný okamžik jeli zrovna den a nebo noc. Byl však natolik vyčerpaný že dokonce usnul. Mněl sen ve kterém nebyli znát vůbec žádné rysy, jako by to ani sen nebyl. Hlavně ale ve své hlavě slyšel zvuky a jako mluvil sám k sobě. Nakonec hlasy ustaly a on spatřil jakousi osobu a došlo mu, že vidí někoho, koho ani nezná a přitom je mu povědomý. Viděl jej, jak rozbíjí skálu před kterou stojí a navíc k ní promlouval. Ale ani jediné slovo mu nerozuměl. Nakonec se ze sna probudil a zjistil, že počasí venku se nějak výrazně nezměnilo. Přes malou skulinku k němu proudil těžký vzduch, ale jako by to ani vzduch nebyl. Pomalu přestal dýchat a málem se velmi těžkým vzduchem udusil. Po nějakém čase si však na takové podmínky zvykl a trávil čas poleháváním na tvrdé zemi na které se každým dnem objevilo malé množství vody. Nakonec to však nevydržel a hledal nějaké vyvýšené místo, kde by se mohl ubránit studené vody. Moc takových míst tam však nebylo a tak se snažil neusnout. Vůbec netušil, kdy se něco bude dít, ale byl doslova bezradný. vůbec ani nevěděl, zdali má u sebe prsten. Vůbec jej nepociťoval. Nakonec mu však došlo, kdyby prsten nakonec získal prsten Rexon, jistě by jej propustil. Proč až doposud se nic nedělo. K jídlu neměl nic. Byl příliš vyhladovělý a velmi zesláblý. Voda, která se nacházela na zemi se asi pít moc nedala. Nevěděl, zdali se díky téhle vodě otráví a nebo přežije. Moc dobře si uvědomoval smysl svého života a proto se odhodlal napít se z této vody. Naklonil se tedy a do svých rukou nabral trochu vody. Nebylo moc ničím zvláštním, ale po její napití mněl zvláštní pocit. Jako kdyby nějakou zvláštní sílu, ale vůbec o ní nevěděl. Doposud na sobě nezpozoroval nějaké výrazné změny ale až někde pozdě k večeru si něčeho povšimnul. Příliš v jeden okamžik začal usilovně myslet na Sibaru, až ji před sebou viděl. Vedle něho však nebyla ale jako by pociťoval její přítomnost. Byla přímo před nim. Netušil, zdali je to pohled do přítomnosti nebo budoucnosti, ale hlavní pro něj bylo, že ji viděl. Také si dělal starosti o své děti, ale ty naopak vůbec neviděl. V tomhle byl trochu nešťastný a bezradný. Mněl pocit, jako by své blízké doslova zklamal. Nebyla to jenom moc vidět různé věci za pevnou hmotou, ale dokonce nabyl velkou sílu a obrovskou moc, jakou snad nikdo nepoznal, ani samotný Rexon a žádná jiná temná magie. Bylo to opravdu neskutečné. Žádnou jinou moc na sobě nepociťoval a tak si i nadále hleděl svého. Za každou cenu se odsud chtěl dostat a zachránit svou rodinu. Doposud ani nevěděl, co se vlastně odehrává v mysli Rexona a jeho rodiny. Moc však dobře věděl, že to rozhodně nebude pro něj nic příjemného a tak se i později stalo. Po nějaké chvíli se ozval strašný křik a řev. Podle hlasu poznal sou dceru Melandu a také Marii. Bezradný se snažil různými způsoby dostat ze svého vězení, ale bylo to beznadějné. Moc si přál vidět to, co se právě dělo na místě, odkud křik přicházel a doufal, že se jim nic nestalo. Ovšem skutečnost byla zdaleka jiná a dosti strašidelná. Právě byla zajata Sibara spolu se synem a obě dívky byli odneseny pryč. Velmi si přál, aby je Rexon nezabil a velice chtěl být s nima. Nemohl však nic udělat. Nakonec oba dva někde odvedli, ale jejich chůze byla velmi pomalá a byli dosti slabí. Skřeti však na ně nebrali ohledy a proto byli většinou táhnutí po drsné zemi. Brzy upadli do bezvědomí a probrali se až po nějaké chvíli před sebou viděli rozlehlou planinu a na obloze černé mraky. Jako by se mnělo schylovat k dešti. Kde se jen ohlédli, tak obzor byl jako od krve. Na rozlehlé planině, kde se zrovna nacházeli bylo asi několik mrtvých těl. Nebylo příliš jasné, zdali se jedná o těla lidí, nebo o těla různých zvířat, jenž kdysi toto místo obydlovala a díky zlu byla zahubena. Rozhodně to nebylo zas až tak dávnou, co se zde začalo vraždit. Bylo to asi před několika týdny, co zde padl poslední člověk a poslední zvíře bylo vyhnáno ze své nory. Po chvíli se před nima zjevil samotný Rexon a několik skřetů spolu s několika jinými obludami. Všichni je okamžitě obklíčili a nedali jim vůbec možnost úniku. Nakonec Rexon dal rozkaz jednomu ze skřetů, aby je zavedl na určené místo, kde mněli vykonávat práci otroka. Ještě, než však tak učinil, snažil se ještě ze Sibary dostat, kde její manžel uschoval prsten. Ta však byla natolik mimo svého ducha, že nebyla schopna vyslovit jakékoliv slovo natož se postavit na vlastní nohy. Nakonec je dal ještě oba dva zbičovat velice ostrými biči. Nakonec oba dva na tom byli natolik špatně, že ani nevěděli, kde jsou. Jakmile se konečně probrali, spatřili před sebou velkou horu tvořenou plnou kamenů. Právě z ní se mněl stavět jeden z největších paláců světa pro samotného Rexona. Horší však bylo to, že do hory nikdo nesekl a nebyla zde žádná puklina, do které by se dalo udeřit. Dokonce jim Rexon vůbec neřekl, kde se mněl palác stavět a tady si nedokázali poradit. Dřeli velice usilovně a sil jim den za dnem ubývalo. Za jediný den dovedli ze skály utvořit jeden jediný tvar, podobný kvádru. Nakonec jim Rexon označil i místo, kde se to mnělo vše stavět až se začali obávat jeho rozhodnutí. Jejich obavy se začali pomalu vyplňovat. Místo, kde se mněl palác stavět bylo asi jedno z nejhorších, které doposud spatřili. Kolem místa byla žhavoucí láva a suché pařezy, které se už pomalu dotýkali země. Vůbec pomalu už nebyli vidět. Obloha byla i nadále zatažen černými mraky, ale pršet nepršelo. Jako by se tady ani voda nenacházela, ale někde být přece musela. Trijan se občas snažil najít nějaké stopy po vodě, ale bezvýsledně. Jeden ze skřetů, který mněl za povinnost je oba hlídat, viděl Trijana jako kdyby chtěl utéci. Za každý jeho pohyb byl od skřeta okamžitě zbitý až mu pomalu začala odpadávat kůže. Krev z něj začala pomalu vytékat. Jeho matka se mu snažila jeho rány nějak ošetřit, ale jeji skutky byli odměněny skřetovými rány biče. Takže na tom byli oba dva skoro stejně. Kde však byla její dcera společně s její sestřenicí, netušila. Dělala si však o ni velké starosti a moc dobře věděla, že je to nelidské oddělit matku od dítěte. Prostě se to stalo. Snad každou noc Sibara proplakala touhou po svých dětech. Nakonec se rozhodla obě dvě malé holčičky zachránit a našla v sobě trochu odvahy postavit se Rexonovi. Jakmile Rexon spatřil Sibaru jak se k němu přibližuje a chce mu něco udělat, okamžitě na ni poslal dva skřety a ty Sibaru zajmuli a uvěznili do temné jeskyně. V podstatě by Rexonovi toho moc asi neudělala, ale nechtěl si nějak špinit ruce a zabývat se maličkostmi. Trijan tedy nyní zůstal sama nevěděl, co bude dále. Věděl, že musí pokračovat ve své práci a proto tedy nesměl přestat. S velké hromady kamenů se pomalu začali tvořit stále více a více nepravidelných tvarů. Ale než dal těmto kamenům tvar, uběhl asi jeden měsíc. Asi po jednom týdnu, co byla Sibara rozdělena od svého syna a své dcery a malé neteře, se konečně dočkala jen trochu štěstí. Rexon k ní nechal zaslat obě dívky které byly velmi vystrašené a skoro neustále v přítomnosti Rexona a samotě plakali. Jakmile je Sibara uviděla, začala plakat štěstím a strachem. Velice se bála o jejich zdraví a proto se jich ihned ujala. Obě dvě dívky byli také velice vyhladovělé a pomalu byly jen kost a kůže. Jejich vzhled bil Sibaru do očí a proto dělala vše, aby je opět přivedla k životu. V jeskyni ve které byla uvězněna se nacházela malá kaluž do které přitékalo jen malé množství vody. Tu použila na umytí obou dívek, ale pít jim z toho nedala. Byly obě dosti malé k do ví co v tom může být. Na vodě nebylo nic zvláštního. Vypadala normálně jako by ji ani nic nebylo, ale byla to ta samá voda, jaké se před tím napil Triton. Jakmile smočila rty v této vodě, nabrala i ona tajemnou sílu o které ani Rexon nevěděl. Domníval se, že je to jen obyčejná voda, ale nic netušil. Obyčejná voda to opravdu byla, ale jen pro vyvolené to byla voda, jenž dodávala velké množství schopností. Jenomže tahle voda mněla v sobě i temnou magii. Voda stékala dolů do údolí, kde se shromažďovala na jednom místě a prosakovala do půdy pod kterou bylo něco schované. Pod povrchem země byl uložený kámen, který mněl zlatou barvu, ale jakmile se jej začala dotýkat voda, začal mněnit svou barvu. Nejprve se jej dotkla barva arkvanské krve, následně byl obalen krví jednorožce která byla natolik průzračně čistá, že dokázala vytvořit jemný obal. Nakonec to vše zakryla krev žabího dech a zlo a dobro bylo na světě. Nyní se na světlo a do temnot mohlo přijít něco, co doposud bylo skryto před okolním světem a samotným lidem. Nikdo o tomhle nevěděl, ani ti nejlepší alchymisté, mágové a kouzelníci té doby. Nikdo nepoznal snad větší zbraň než byla právě tahle. Byla mocnější než samotný prsten a vše zlo a dobro co na světě vůbec bylo. Bylo jako by jeho tvůrce. Nyní však ještě nenastal ten správný okamžik, aby mohlo vstoupit na tento svět, ale pomalu se přibližoval. Byl už natolik blízko, že to bylo jasně vidět snad na celým okolním světě. Hory se začaly zvedat víc, než by bylo kdy možné. Vody se začaly propadat a byly vidět pobřežní kraje. Když Sibara konečně získala svou další schopnost, aniž by o tom věděla, dala napít i svým dětem, když zjistila, že voda je docela v pořádku. Když své malé rty v téhle vodě smočila Melanda, dostala dar, který nikdo nemněl a snad ani nikdy mít nebude. Byl to dar vzkříšení a znovu vdechnutí. Bylo to vlastně pro ní takové vysvobození. V dobách, kdy se začal psát její život od samotného začátku až do chvíle její smrti, to byl dar nejcennější. Osud Marie byl tak trochu podobný, ale rozhodně v jejím osudu nebyla vepsána blízká smrt. Když se Sibara konečně smířila se svým životem a osudem, který ji stanovil Rexon, nedokázala si ani představit, že by tenhle osud mněli sdílet její děti. Nedopustila, aby se jim něco stalo a tak se snažila je odsud jakýmkoliv způsobem dostat. V některých chvílích se jim snažila najít nějakou malou skulinku ve skále, ale doposud nic nenašla. Poslední dny, které prožily v temné jeskyni uzavřeni a vzdálení od Trijana a Tritona, jim připadaly jako věčnost. Ale zdaleka to nebylo všechno, co jim život nachystal ve spárech Pána zla. Dokázal jim ze života udělat takové peklo, které si nedokázali představit ani v těch nejkrutějších nočních můrách. Jeden den se pro ně stal doslova osudným. Do vlhké jeskyně vstoupilo několik nestvůr spolu s dalšími skřety, kteří mněli přivést samotnou Sibaru před Rexona. Ona s tímhle ale nesouhlasila a kladla jim značný odpor. Nakonec se v ní vzalo tolik síly, jakou snad ani nikdy doposud neměla. Každý skřet byl okamžitě zabit a už se ji nedokázal postavit. Poté, co se dokonale projevila Sibařina síla, oproti netvorům to bylo beznadějné. I když se snažila jakkoliv, nedokázala se dále vzpírat a byla tak dovlečena bez svých dětí před Rexona. V tuhle chvíli mněla pocit, jako kdyby tam byl Tritona ne ona. Jelikož stejnou situaci si prožil i Triton, tak vůbec nevěděla co jí může čekat. Ve své moci přece prsten neměla a tak co ji mohl vlastně vzít. Svoje děti mu vydat nechtěla a sebe by pro ně jistě obětovala. Jakmile byla svržena na zem před nohy Rexona, pohlédla na něj, ale urychleně svou tvář opět sklopila k zemi. Velice se jeho tváře ulekla a nikdy už nezapomene na ten pohled, který se ji vryl do paměti jako kousek ostré jehly na kůži. Rexon dal pokyn, aby byla Sibara zbičována a důvod k tomu neměl. Moc dobře věděl, že před ním zajisté něco tají a on musel přijít na to co. Ze zad Sibary začalo téct spoustu krve až po chvíli upadla do bezvědomí. Jeden ze skřetů ji ihned probudil a to tak, že ji velice prudce trhl její hlavou. Sibara byla ale tak nasycená bolestí, že tohle vůbec nepociťovala a tak ji už bylo jedno, ak s ní kdo bude zacházet. Na živu ji snad ještě držela myšlenka na Tritona a své děti. Jakmile Rexon viděl, že je už dostatečně ztýraná, vzal si slovo a začal z ní tahat velice hrubým způsobem jisté informace o kterých ona ani nevěděla. Že by se snad doslechl o zázračné vodě, která proudí místami podzemního vězení. ,,Mluv, kde je Antakes!´´Ta nebyla schopna na tuto otázku odpovědět a taky to bylo dost jasně znát. Jakmile viděl, že odpověď nedostane, pokusil se o to tolikrát, až došlo k tomu, čeho se ona obávala. Před Sibaru byly přineseny obě malé dívky a ty začaly plakat ještě před tím, než je Sibara viděla v rukou skřetů.,,Ne, nechte je. Moc Vás prosím. Co ode mně chcete vědět o Antaksovi?´´Rexon viděl, že pod jistým vydíráním se dočká své odpovědi a bude moct zaútočit na panství Halinkars. Panství Halinkars bylo proslulé svými značnými nálezy aurendry. Byla to podzemní rostlina, která dokázala neuvěřitelné věci. Ve špatných rukou ukazuje svou velkou temnou zbraň. V těch dobrých dokáže sjednotit veškeré národy a bojovat tak proti velké síle zla. Gaudes Antakes byl právě vládce Halinkarsu a mněl velkou státní moc. Dokonce větší než byla ta Tritonova. Za to však Triton má něco, co dokáže předčit i samotného Antakase. ¨,,Nyní by se mněl nacházet na území pohoří Augorgas a řeky Kauly. Zdali tam je, to nevím. A nyní mi prosím vraťte mé děti. Já vám už nemám co říci.´´ Nevěděl zdali má Sibaře věřit a proto dívky Sibaře nehodlal vydat. Chtěl mít jistotu, že jej Sibara nepodvedla. Věděl a, že si musí dávat pozor na to, co řekne a tady hlavně záleželo na životu jejich dětí. I když moc dobře věděla, že Antaks byl dlouholetým přítelem jejího otce. V podstatě jej ani neznala, ale mnohokrát o něm slyšela z úst svého otce. Po této výpovědi byla odvedena zpět do jejího vězení a její děti s ní opět nebyly. Dokonce doposud netušila co se děje s Tritonem a Trijanem. Tak moc je toužila opět vidět a stát při nich. Moc dobře věděla, že je to zhola nemožné a proto si nemohla toho moc namlouvat. Rexon tedy shromáždil několik skřetů a nestvůr a vyslal je na Antakase. Také si uvědomil, že Antakas má značný počet mužů a proto nehodlal nic riskovat. Nakonec se rozhodl pro další svůj triumfální krok. Z temnot hlubin vypustil démona strachu a síly, který byl okamžitě vpuštěn do všech skřetů a nestvůr, jenž Rexon vytvořil. Nyní se svému pánu skoro podobali. Nemohli mu však nějak odporovat a proto se vydali na Antaksovo království a zmocnit se aurendry. Někteří skřeti byli však povinni zůstat a hlídat Rexonovy zajatce. Ten však s ostatními nešel a nehodlal se zabývat takovou havětí jako bylo právě území Halinkarnas. Spustil se proto do podzemí, odkud vysával veškerou energii, jenž potřeboval ke svému životu, jelikož prsten by jej už nedokázal udržet při životě. Tuto věc si moc dobře uvědomoval, ale také věděl, že jestli prsten nedostane do svého vlastnictví do pěti let, ztratí veškerou vládu nad tímto prstenem. Veškeré zlo by v daný okamžik propadlo to zapomnění a plamenů pekelných. Pro Rexona byla niterní energie v tuhle chvíli velice důležitá a po několika měsících bylo vidět značné Rexonovy následky. Na povrchu zemském se vytvářeli hluboké propadliny a menší krátery. Vypadalo to, jako by se zem mněla propadnout. Ti skřeti, kteří byli při Rexonových zajatcích dohlíželi na to, aby vytvářeli nové sídlo pro jejich pána a dali si na to moc velký pozor, aby byl hotový včas. Trijan po několika útrapných dnech samoty, byl přidělen ke svému otci. Nyní byl alespoň Triton se svým synem, ale velice si dělali starosti o Sibaru a ostatní děti. Když tak byl Triton zaneprázdněný práci, kterou mu Rexon pomocí svých skřetů nařídil. Po chvíli k němu přistoupil jeho syn.,,Pojď otče, pokusíme se o útěk.´´Triton však bezradně zakroutil hlavou. ,,Kdepak synu, odsud není úniku. A i kdyby se nám odsud podařilo jakkoliv dostat, skřeti by nás jistě brzy našli a na místě zabili. Mně by asi nezabili, ale tebe ano. Ty by jsi byl pro ně velice nepotřebný. To já jsem pro ně moc důležitý a proto nechci, aby jsi kvůli mně musel zemřít. Pochop mně Trijane. Takovouhle oběť nechci podstoupit.´´ ,,Ale jak pro ně můžeš být ty pro ně důležitý. Co se to vlastně děje okolo naši rodiny. Dosud jsem nedostal odpovědi na veškeré svoje nezodpovězené otázky a nyní bych chtěl vědět celou pravdu. Moc dobře si pamatuji to, jak jsem se k vám zachoval a moc mně to mrzí, ale jistě to má nějaké vysvětlení . Kdo je ten muž, kterého se tak bojíte a co tady vlastně děláme? ´´Triton mu nechtěl nic říci, jelikož mněl strach, že by to mohlo mít nějaké následky a proto i nadále raději mlčel.,,Odpověz otče, já to chci vědět, je to pro mně velice důležité a jestli Vám s tím mohu nějak pomoci, tak musím vědět vše. No tak už konečně mluv. ´´Triton se na něj podíval a nezbývalo mu nic jiného než mluvit. ,,Tenhle muž je skřet Rexon a já mám prsten, který mu patří, teda aspoň myslím že jej mám u sebe.´´ Trijan se na něj nechápavě podíval. ,,Ale otče, přece kvůli prstenu nám nemůže dělat takovéhle věci. Tak mu prsten vrať a budeme volní. ´´Triton jen zakroutil hlavou.,,Prsten mu nemohu dát, spíše se on k němu nechce vrátit. Kdyby dostal zpět svůj prsten, podmanil by si celý svět a znovu by ožil. Jen díky prstenu by se znovu zrodil a proměnil by se v nezkroutnou nestvůru. Ale to on vlastně dávno už je. Jaké spojeníéí však mezi námi dvěma je to vážně netuším. I kdybych mu jej vrátil, stejně mně bude nenáviodět a snažit se mně zabít. Dokonce se domnívám, že mně zabít nemůže, ale nevím vlastně proč. Tvoje matka mu kdysi mněla dát druhou půlku těla, ale nakonec se mu to nepovedlo. Nyní je to vše na mně abych zachránil tenhle svět. Ať už s pomocí prstenu a nebo už bez něj. A už se na víc neptej, nic není tak podstatné jako Váš život. ´´Nakonec uznal, že nemá dále vyslýchat otce a nechtěl jej nadále trápit a tak raději dělal to, co jim skřeti nakázali.